Černá ruka cenzora dosáhla i na dnes recenzovanou hru. V tradičně nepřátelském herním prostředí u protinožců se Marc Ecko zařadil mezi takové těžkotonážní ohrožovatele mravů jako GTA, Manhunt nebo Larry. Ale nepřátelské ohlasy vyvolal v podstatě všude, například v Británii nebo USA. V ostrovní zemi si stěžovala Anti-graffiti Association, která to má jaksi v popisu práce. V New Yorku zase byla zakázána reklamní party, na níž měli přední sprejeři vyšperkovat několik napodobenin vozů metra a to se nelíbilo starostovi. Ale vše zlé je k něčemu dobré a těmito aférkami na sebe hra přitáhla spoustu pozornosti. Přestože se tedy neprodává všude, Atari si může mnout ruce díky penězům ušetřeným za reklamní kampaň, kterou pro ně zadarmo udělal státní aparát.
• Příběh
Můj názor na sprejery najdete v tabulce níže, ale nyní už pojďme ke hře samotné, v níž ovládáte mladíčka jménem Trane. Ve velkoměstě budoucnosti New Radius ho vychovává babička. Navzdory jejím dobře míněným radám se Trane rozhodne jít ve šlépějích otce a vydává se na dráhu WRITERA. Zpočátku soupeří s místním graffiti kápem a jeho gangem. Později se postaví městské policii, protigrafiťáckým milicím a nakonec dokonce speciální jednotce určené pro boj s pouličním uměním, jejíž heslem je: „Umění je zločin“ („Art is crime“).
Asi v polovině hry Trane začíná chápat, proč starosta Shung vehementně bojuje proti graffiti a jakou roli v tom hraje jeho otec. Příběh je sice trochu jednodušší, ale díky jeho perfektní prezentaci je docela chytlavý, zejména za zmíněnou polovinou hry. Hlavní postavy příběhu namluvili známí lidé točící se kolem hiphopu (RJD2, Rakim, Talib Kweli, Pack FM a další), kteří dodali i skladby do soundtracku - sednoucí atmosféra je tedy zaručena.
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek
• Sprejování
Dění na obrazovce se dělí do čtyř kategorií. Tou nejčastější náplní je stříkání graffiti, vylepování plakátů a nálepek nebo různorodé čmárání po jakýchkoliv vhodných plochách. Ve většině případů vymalováváte pestrobarevné a obrovské graffiti pomocí sprejů. Činnost jako taková se provádí pomocí podržení prostředního tlačítka myši a poté stiskem levého (pomalý nástřik) nebo pravého tlačítka (rychlý) a ustavičným kvrdláním rukou. To proto, že když stříkáte barvu delší dobu na jedno místo, tak se na výsledné malbě utvoří nevzhledné kaňky.
Každý „obraz“ je po dokončení oznámkován body, které zvedají vaší reputaci. Srážky jsou za kaňky (drips), pomalost nebo malou velikost loga. Za reputaci pak dostáváte nové bojové údery, komba nebo se naučíte sprejovat rychleji, což jsem opravdu uvítal. Sice se tím zvyšuje pravděpodobnost, že uděláte chybu, ale celé graffiti vytvoříte za poloviční dobu.
|
UMĚNÍ?
|
 Předně je potřeba oddělit realitu od počítačové hry. Nerozumím proto, proč je zrovna tahle hra hodná zákazu, kdežto jiné, brutálnější (v podstatě jakákoli FPS), se vesele prodávají. Na druhou stranu, musím připustit, že většinu „rádobyumělců“, kteří zkrášlují všechny skutečné zdi v jakémkoliv městě svými podpisy, bych vytahal za uši. Nemám nic proti graffiti na nevzhledné zdi u dáničního mostu, ale prachsprosté podepisování všeho, kam dosáhnu, nechápu, nehledě na znehodnocování cizího majetku. A je smutné, že i hlavní hrdina hry se věnuje této zálibě, tedy kromě parádních barevných kreseb zanechává čmárance v podstatě na čemkoliv. Ale třeba mi to někdo v diskusi osvětlí... |
Co mi ale vadí, je to, že sprejování jako hlavní herní náplň Marc Ecko's Getting Up je vesměs samoúčelné. Prostě musíte přestříkat graffiti jiných skupin a tím se posunete do další úrovně. Jaký je ale důvod, proč musíte přesprejovat zrovna tolik míst nebo jaká je kromě reputace odměna? Možná že lidé, kteří se v takové společnosti pohybují, mají jednoduché vysvětlení, ale já ho jaksi nevidím. Ano, v reálném životě máte asi radost z toho, že váš výtvor každý den uvidí v podchodu tisíce lidí nebo si zvednete hladinu adrenalinu při noční záškodnické výpravě, ale tuhle „radost“ se autorům nepodařilo přenést do hry.
Jsou však i situace, kdy vás vymalovávání určitých míst baví, protože se musíte vyhnout nepříjemným strážím nebo světelnému kuželu hlídačů. Ale devadesát procent graffiti v této hře děláte jen tak pro nic za nic. Buď by chtělo přidat více těch zábavných ploch nebo to zredukovat. Naštěstí se množství „zbytečných“ malůvek postupně snižuje a ke konci už to nejsou takové orgie jako na začátku.
• Prince of New Radius
Druhou podstatnou částí hratelnosti je skákání, šplhání, ručkování, lezení a plazení se k místům, která musíte přesprejovat. Tahle činnost trochu připomíná Prince z Persie. Samozřejmě čím nedostupnější je plocha pro graffiti, tím více reputace za její posprejování získáte. Akrobatické kreace by byly poměrně zábavné, nebýt fatální chyby a tou je nemožná kamera. Občas nemůžete dlouhou dobu najít způsob, jak se dostat k místu, které vás posune v úrovni dál, protože ho prostě normálním způsobem nevidíte. Jindy spadnete z desetipatrového činžáku proto, že zrovna v momentě, kdy jste chtěli skočit, kamera přejela na pohled z druhé strany a tím pádem se změnil i směr pro ovládání. V případě, kdy vidíte dobře, je lezení po stěnách a vyhýbání se pohledům policie zábavné. Musíte se chytat vodovodních trubek, šplhat a přeskakovat z lamp pouličního osvětlení do oken a vyvádíte další akrobatické kousky.
Třetí do party jsou souboje. Na ně používáte dva základní údery nohou a rukou. Jak si budujete pověst, učíte se nové chvaty a komba a vzrůstá vaše síla. K boji se dají použít i plechovka s barvou nebo teleskopická tyč na lepení plakátů, po zemi se povalující dřevěné a železné tyče, basebalové pálky, cihly a víka od popelnic. Opět je zde problém s kamerou, která vám při bitkách nepomůže. Co dokáže udělat například s jedním z prvních soubojů demonstruje video (viz tabulka níže). Potyčky jsou zpočátku dost jednoduché, ale jak na vás vyběhnou speciální jednotky, budete se snažit se jim co nejvíce vyhnout. A právě to jest náplní části poslední – skrývání se.
Schovávat byste se měli téměř celou hru a kromě pár nutných soubojů se zedníky, konkurenčními gangy a finálními bossy, byste se bitkám správně měli vyhýbat. Jenže je tu znovu zmíněná kamera. Když sprejujete po zdech, nemůžete se dívat kolem a žádná mapka s radarem neexistuje. Pak se velmi lehce stane, že vás hlídkující stráž zmerčí. Dokonce i když jenom probíháte úrovní, jsou úhly kamery tak nevyzpytatelné, že prostě přicházejícího hlídače nemáte šanci postřehnout. Na druhou stranu to není až takový problém, protože stále lze použít svaly nebo vzít nohy na ramena a schovat se do míst, kam policie 
nedosáhne, čímž ale celá schovávačka ztrácí smysl.
• S.O.S.
Další závažnou chybou je systém ukládání pozic. Ačkoliv nemám nic proti automatickému ukládání, zde použitý způsob je velice nešťastný. Nejprve je potřeba si uvědomit, že díky kameře umíráte často ne vlastní vinou. Některé úrovně jsou oproti jiným dost dlouhé a tak když umřete těsně před koncem, protože upadnete z traverzy, moc radosti vám to nepřidá.
Hra se totiž automaticky na pevný disk ukládá až po odehrání celé mise, která se skládá dejme tomu ze tří úrovní. Mezi nimi se sice váš postup uloží, ale pouze v rámci dané mise. Tj. zemřete třikrát za sebou na konci třetí úrovně a už nemáte sílu pokračovat dál, chcete si dát pauzu a k hraní se vrátit později? Ještě jednou si to rozmyslete, protože k danému místu se budete muset prokousávat přes celou danou misi, tj. i přes předcházející dvě části. Několikrát se mi to stalo a věřte, že když už toho máte v půl dvanácté v noci plné kecky a chcete přestat, tak je to k nas..... naštvání.
• Světlá místa
Ale nejsou jen negativa, najdou se i kladné stránky. Třeba prostředí je poměrně různorodé, i když ve své podstatě dost šedivé. To byl ale asi tvůrčí záměr, aby pak o to více zaujalo graffiti. Vynikající jsou dvě mise, kdy sprejujete na jedoucím metru a musíte se vyhýbat protijedoucím vlakům, úzkým tunelům, semaforům po stranách nebo zářivkám pověšeným těsně nad střechou vagonu (viz tabulka).
|
VIDEA Z VLASTNÍHO HRANÍ
|
 V prvním videu (6 MB, XVID) je vidět, jak špatně zmáknutá je kamera. Souboj s jedním z prvních finálních bossů se kvůli kameře zvrtnul v náhodnou mačkanou kláves. Druhé video (11 MB) ukazuje začátek úrovně - jak jsem pomaloval nákladní auto a pak vyřídil čtyři členy konkurenčního gangu. No a poslední video (14 MB) zachycuje adrenalinovou jízdu metrem, která patří mezi nejlepší momenty Marc Ecko's Getting Up. |
Většina soubojů se závěrečnými bossy je také povedených, ale pravdou je, že jsou to spíš světlá místa ve spoře osvětleném tunelu, do kterého kvůli strašné kameře není vidět. I když, jak postupujete dál a dál, zjistíte, že na konci tunelu je světlo. Zkrátka podobně jako v případě Vivisectoru, čím déle hrajete, tím je zábava intenzivnější. Zmínit také musím několik bugů. Občas si hra postaví hlavu a přestane reagovat na příkazy z klávesnice nebo si to Trane šine vzduchem nad dálnicí po neviditelném chodníku.
• Zpracování
Jestli jste to ještě nepoznali, tak Marc Ecko´s Getting Up je od začátku koncipován coby multiplatformní projekt pro PC i současnou generaci konzolí. Takže z grafiky se na židli neposadíte, i když pro svůj účel je více než dostačující. Nároky na hardware nejsou nijak vysoké. Na AMD 2500XP, 1,5 GB RAM a GeForce 6800GT hra běží naprosto plynule, dokonce i nahrávání filmečků přes FRAPS lze zvládnout ve 25 snímcích za sekundu. Podivné je, že ačkoliv jsem nastavil v ovladačích karty vyhlazování hran a filtrování textur, na hře se to vůbec neprojevilo. Rovněž možnosti vyladění grafiky zůstávají pouze u nastavení rozlišení.
další obrázky z této hry najdete v sekci screenshotů
Trochu nepochopitelně se na některých místech hra dost zpomalí, ale to se mi stalo jen asi 5x za celou dobu. Tragédií je však ovládání. Majitelé joypadů si zase jednou zavýsknou, neboť na klávesnici a myši je to horor. Zčásti za to ale jistě může ještě hororovější kamera. K tomu všemu se mi nepodařilo navolit si pro ovládání vlastní klávesy, což je na PC těžko stravitelné.
• Bonusy
Jak jsem již zmiňoval, hudba je na vysoké úrovni, k tématu se výborně hodí a skladby nejsou přísně hip-hopové, prostě snesu je i já. Zvuky působí nemastně a neslaně, jsou tu jen proto, že nějaké být musí. Příběh jako takový se dá hrát pouze jako singleplayer, ale postupně si otevíráte arény, v nichž se můžete poměřovat na jednom počítači s kamarádem. Kromě toho je ve hře spousta bonusového materiálu - krátká představení zasloužilých sprejerů, přehlídka legendárních graffiti, skladby pro váš ipod atd. Reklama čiší z téhle hry na
Černá ruka cenzora dosáhla i na dnes recenzovanou hru. V tradičně nepřátelském herním prostředí u protinožců se Marc Ecko zařadil mezi takové těžkotonážní ohrožovatele mravů jako GTA, Manhunt nebo Larry. Ale nepřátelské ohlasy vyvolal v podstatě všude, například v Británii nebo USA. V ostrovní zemi si stěžovala Anti-graffiti Association, která to má jaksi v popisu práce. V New Yorku zase byla zakázána reklamní party, na níž měli přední sprejeři vyšperkovat několik napodobenin vozů metra a to se nelíbilo starostovi. Ale vše zlé je k něčemu dobré a těmito aférkami na sebe hra přitáhla spoustu pozornosti. Přestože se tedy neprodává všude, Atari si může mnout ruce díky penězům ušetřeným za reklamní kampaň, kterou pro ně zadarmo udělal státní aparát.
• Příběh
Můj názor na sprejery najdete v tabulce níže, ale nyní už pojďme ke hře samotné, v níž ovládáte mladíčka jménem Trane. Ve velkoměstě budoucnosti New Radius ho vychovává babička. Navzdory jejím dobře míněným radám se Trane rozhodne jít ve šlépějích otce a vydává se na dráhu WRITERA. Zpočátku soupeří s místním graffiti kápem a jeho gangem. Později se postaví městské policii, protigrafiťáckým milicím a nakonec dokonce speciální jednotce určené pro boj s pouličním uměním, jejíž heslem je: „Umění je zločin“ („Art is crime“).
Asi v polovině hry Trane začíná chápat, proč starosta Shung vehementně bojuje proti graffiti a jakou roli v tom hraje jeho otec. Příběh je sice trochu jednodušší, ale díky jeho perfektní prezentaci je docela chytlavý, zejména za zmíněnou polovinou hry. Hlavní postavy příběhu namluvili známí lidé točící se kolem hiphopu (RJD2, Rakim, Talib Kweli, Pack FM a další), kteří dodali i skladby do soundtracku - sednoucí atmosféra je tedy zaručena.
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek
• Sprejování
Dění na obrazovce se dělí do čtyř kategorií. Tou nejčastější náplní je stříkání graffiti, vylepování plakátů a nálepek nebo různorodé čmárání po jakýchkoliv vhodných plochách. Ve většině případů vymalováváte pestrobarevné a obrovské graffiti pomocí sprejů. Činnost jako taková se provádí pomocí podržení prostředního tlačítka myši a poté stiskem levého (pomalý nástřik) nebo pravého tlačítka (rychlý) a ustavičným kvrdláním rukou. To proto, že když stříkáte barvu delší dobu na jedno místo, tak se na výsledné malbě utvoří nevzhledné kaňky.
Každý „obraz“ je po dokončení oznámkován body, které zvedají vaší reputaci. Srážky jsou za kaňky (drips), pomalost nebo malou velikost loga. Za reputaci pak dostáváte nové bojové údery, komba nebo se naučíte sprejovat rychleji, což jsem opravdu uvítal. Sice se tím zvyšuje pravděpodobnost, že uděláte chybu, ale celé graffiti vytvoříte za poloviční dobu.
|
UMĚNÍ?
|
|
Předně je potřeba oddělit realitu od počítačové hry. Nerozumím proto, proč je zrovna tahle hra hodná zákazu, kdežto jiné, brutálnější (v podstatě jakákoli FPS), se vesele prodávají. Na druhou stranu, musím připustit, že většinu „rádobyumělců“, kteří zkrášlují všechny skutečné zdi v jakémkoliv městě svými podpisy, bych vytahal za uši. Nemám nic proti graffiti na nevzhledné zdi u dáničního mostu, ale prachsprosté podepisování všeho, kam dosáhnu, nechápu, nehledě na znehodnocování cizího majetku. A je smutné, že i hlavní hrdina hry se věnuje této zálibě, tedy kromě parádních barevných kreseb zanechává čmárance v podstatě na čemkoliv. Ale třeba mi to někdo v diskusi osvětlí... |
Co mi ale vadí, je to, že sprejování jako hlavní herní náplň Marc Ecko's Getting Up je vesměs samoúčelné. Prostě musíte přestříkat graffiti jiných skupin a tím se posunete do další úrovně. Jaký je ale důvod, proč musíte přesprejovat zrovna tolik míst nebo jaká je kromě reputace odměna? Možná že lidé, kteří se v takové společnosti pohybují, mají jednoduché vysvětlení, ale já ho jaksi nevidím. Ano, v reálném životě máte asi radost z toho, že váš výtvor každý den uvidí v podchodu tisíce lidí nebo si zvednete hladinu adrenalinu při noční záškodnické výpravě, ale tuhle „radost“ se autorům nepodařilo přenést do hry.
Jsou však i situace, kdy vás vymalovávání určitých míst baví, protože se musíte vyhnout nepříjemným strážím nebo světelnému kuželu hlídačů. Ale devadesát procent graffiti v této hře děláte jen tak pro nic za nic. Buď by chtělo přidat více těch zábavných ploch nebo to zredukovat. Naštěstí se množství „zbytečných“ malůvek postupně snižuje a ke konci už to nejsou takové orgie jako na začátku.
• Prince of New Radius
Druhou podstatnou částí hratelnosti je skákání, šplhání, ručkování, lezení a plazení se k místům, která musíte přesprejovat. Tahle činnost trochu připomíná Prince z Persie. Samozřejmě čím nedostupnější je plocha pro graffiti, tím více reputace za její posprejování získáte. Akrobatické kreace by byly poměrně zábavné, nebýt fatální chyby a tou je nemožná kamera. Občas nemůžete dlouhou dobu najít způsob, jak se dostat k místu, které vás posune v úrovni dál, protože ho prostě normálním způsobem nevidíte. Jindy spadnete z desetipatrového činžáku proto, že zrovna v momentě, kdy jste chtěli skočit, kamera přejela na pohled z druhé strany a tím pádem se změnil i směr pro ovládání. V případě, kdy vidíte dobře, je lezení po stěnách a vyhýbání se pohledům policie zábavné. Musíte se chytat vodovodních trubek, šplhat a přeskakovat z lamp pouličního osvětlení do oken a vyvádíte další akrobatické kousky.
Třetí do party jsou souboje. Na ně používáte dva základní údery nohou a rukou. Jak si budujete pověst, učíte se nové chvaty a komba a vzrůstá vaše síla. K boji se dají použít i plechovka s barvou nebo teleskopická tyč na lepení plakátů, po zemi se povalující dřevěné a železné tyče, basebalové pálky, cihly a víka od popelnic. Opět je zde problém s kamerou, která vám při bitkách nepomůže. Co dokáže udělat například s jedním z prvních soubojů demonstruje video (viz tabulka níže). Potyčky jsou zpočátku dost jednoduché, ale jak na vás vyběhnou speciální jednotky, budete se snažit se jim co nejvíce vyhnout. A právě to jest náplní části poslední – skrývání se.
Schovávat byste se měli téměř celou hru a kromě pár nutných soubojů se zedníky, konkurenčními gangy a finálními bossy, byste se bitkám správně měli vyhýbat. Jenže je tu znovu zmíněná kamera. Když sprejujete po zdech, nemůžete se dívat kolem a žádná mapka s radarem neexistuje. Pak se velmi lehce stane, že vás hlídkující stráž zmerčí. Dokonce i když jenom probíháte úrovní, jsou úhly kamery tak nevyzpytatelné, že prostě přicházejícího hlídače nemáte šanci postřehnout. Na druhou stranu to není až takový problém, protože stále lze použít svaly nebo vzít nohy na ramena a schovat se do míst, kam policie nedosáhne, čímž ale celá schovávačka ztrácí smysl.
• S.O.S.
Další závažnou chybou je systém ukládání pozic. Ačkoliv nemám nic proti automatickému ukládání, zde použitý způsob je velice nešťastný. Nejprve je potřeba si uvědomit, že díky kameře umíráte často ne vlastní vinou. Některé úrovně jsou oproti jiným dost dlouhé a tak když umřete těsně před koncem, protože upadnete z traverzy, moc radosti vám to nepřidá.
Hra se totiž automaticky na pevný disk ukládá až po odehrání celé mise, která se skládá dejme tomu ze tří úrovní. Mezi nimi se sice váš postup uloží, ale pouze v rámci dané mise. Tj. zemřete třikrát za sebou na konci třetí úrovně a už nemáte sílu pokračovat dál, chcete si dát pauzu a k hraní se vrátit později? Ještě jednou si to rozmyslete, protože k danému místu se budete muset prokousávat přes celou danou misi, tj. i přes předcházející dvě části. Několikrát se mi to stalo a věřte, že když už toho máte v půl dvanácté v noci plné kecky a chcete přestat, tak je to k nas..... naštvání.
• Světlá místa
Ale nejsou jen negativa, najdou se i kladné stránky. Třeba prostředí je poměrně různorodé, i když ve své podstatě dost šedivé. To byl ale asi tvůrčí záměr, aby pak o to více zaujalo graffiti. Vynikající jsou dvě mise, kdy sprejujete na jedoucím metru a musíte se vyhýbat protijedoucím vlakům, úzkým tunelům, semaforům po stranách nebo zářivkám pověšeným těsně nad střechou vagonu (viz tabulka).
|
VIDEA Z VLASTNÍHO HRANÍ
|
|
V prvním videu (6 MB, XVID) je vidět, jak špatně zmáknutá je kamera. Souboj s jedním z prvních finálních bossů se kvůli kameře zvrtnul v náhodnou mačkanou kláves. Druhé video (11 MB) ukazuje začátek úrovně - jak jsem pomaloval nákladní auto a pak vyřídil čtyři členy konkurenčního gangu. No a poslední video (14 MB) zachycuje adrenalinovou jízdu metrem, která patří mezi nejlepší momenty Marc Ecko's Getting Up. |
Většina soubojů se závěrečnými bossy je také povedených, ale pravdou je, že jsou to spíš světlá místa ve spoře osvětleném tunelu, do kterého kvůli strašné kameře není vidět. I když, jak postupujete dál a dál, zjistíte, že na konci tunelu je světlo. Zkrátka podobně jako v případě Vivisectoru, čím déle hrajete, tím je zábava intenzivnější. Zmínit také musím několik bugů. Občas si hra postaví hlavu a přestane reagovat na příkazy z klávesnice nebo si to Trane šine vzduchem nad dálnicí po neviditelném chodníku.
• Zpracování
Jestli jste to ještě nepoznali, tak Marc Ecko´s Getting Up je od začátku koncipován coby multiplatformní projekt pro PC i současnou generaci konzolí. Takže z grafiky se na židli neposadíte, i když pro svůj účel je více než dostačující. Nároky na hardware nejsou nijak vysoké. Na AMD 2500XP, 1,5 GB RAM a GeForce 6800GT hra běží naprosto plynule, dokonce i nahrávání filmečků přes FRAPS lze zvládnout ve 25 snímcích za sekundu. Podivné je, že ačkoliv jsem nastavil v ovladačích karty vyhlazování hran a filtrování textur, na hře se to vůbec neprojevilo. Rovněž možnosti vyladění grafiky zůstávají pouze u nastavení rozlišení.
další obrázky z této hry najdete v sekci screenshotů
Trochu nepochopitelně se na některých místech hra dost zpomalí, ale to se mi stalo jen asi 5x za celou dobu. Tragédií je však ovládání. Majitelé joypadů si zase jednou zavýsknou, neboť na klávesnici a myši je to horor. Zčásti za to ale jistě může ještě hororovější kamera. K tomu všemu se mi nepodařilo navolit si pro ovládání vlastní klávesy, což je na PC těžko stravitelné.
• Bonusy
Jak jsem již zmiňoval, hudba je na vysoké úrovni, k tématu se výborně hodí a skladby nejsou přísně hip-hopové, prostě snesu je i já. Zvuky působí nemastně a neslaně, jsou tu jen proto, že nějaké být musí. Příběh jako takový se dá hrát pouze jako singleplayer, ale postupně si otevíráte arény, v nichž se můžete poměřovat na jednom počítači s kamarádem. Kromě toho je ve hře spousta bonusového materiálu - krátká představení zasloužilých sprejerů, přehlídka legendárních graffiti, skladby pro váš ipod atd. Reklama čiší z téhle hry na
